Mapa Levoče     Hlavní oltář sv.Jakuba st. Apoštola     Foto-galerie

Slovenská verzia    Česká verze    Polska wersja    English version    Deutsche Version    Magyar változat    Version française

Chrám sv.Jakuba v Levoči   Ubytování a služby

Úvodem | Stavební vývoj a dějiny chrámu | Architektura | Nástěnné malby
   Oltáře | Samostatně stojící plastiky | Pastoforia | Kazatelny | Varhany | Křtitelnice   
Lavice | Okna | Epitafy a mortuaria | Památky uměleckého řemesla | Závěrem
Foto-galerie | Mapa Levoče | Mapa | Výlety do okolí

Oltáře
Hlavní oltář sv.Jakuba st. Apoštola | Oltář sv.Janů | Oltář sv.Anny
Oltář sv.Petra a Pavla | Oltář sv.Mikuláše | Oltář sv.Kateřiny
Oltář sv.Michala Archanděla | Oltář 14-ti pomocníků v nouzi
Oltář Dobrého pastýře | Oltář Panny Marie Sněžné | Oltář Narození Pána
   Oltář Vir dolorum - Matěje Korvína | Oltář dvou Marií | Oltář Vánoční predely   
Oltář sv.Alžběty Durínské | Oltář Panny Marie Loretánské
Oltář sv.Jana Nepomuckého | Oltářík sv.Kateřiny z Vyšných Repaš

Viz také: Levoča a okolí, Levoča, Betliar, Červený kláštor, Chrám sv. Jakuba, Kláštorisko, Krásná Hôrka, Spišský hrad, Strážky


Chrám sv.Jakuba v Levoči     Kostel sv. Jakuba v Levoči patří mezi největší gotické chrámy na Slovensku. Je to živý chrám a věřícím slouží denně na bohoslužby už více než 700 let jako farský chrám bývalého svobodného královského města Levoče.
    Má bohatou historii a je klenotnicí mnohých uměleckých památek. Svědčí o tom i fakt, že je trojnásobnou národní kulturní památkou. Kromě samotného chrámu jsou další národní kulturní památkou díla známého středověkého řezbáře Mistra Pavla z Levoče a díla barokního zlatníka Jana Szilassyho.
    Kostel je zasvěcen sv. Jakubovi staršímu, Apoštolovi, ochránci bojovníků, poutníků a dělníků, kterého si uctívala celá středověká Evropa. Jeho svátek se oslavuje 25. července. V ten den se v minulosti konaly v Levoči veliké výroční jarmarky.
    Římskokatolický farský Kostel sv. Jakuba patří k nejvýznamnějším památkám sakrálního umění na Slovensku. Kostel i jeho interiérové zařízení je národní kulturní památkou od roku 1965. Nejobdivovanější je hlavní oltář, který je současně nejvyšším gotickým oltářem na světě a jeho autorem je známý pozdně gotický řezbář Mistr Pavol z Levoče. Oltář měří 18 metrů a 62 centimetrů.
    Kromě gotického oltáře je národní památkou také dílo Jana Szilassyho - monstrance, kalichy a další bohoslužebné předměty vyzdobené emailovým a tepaným dekorem, vykládané drahokamy a českými granáty z druhé poloviny 18. století. Toto dílo bylo vyhlášeno za národní kulturní památku v roce 1992.

OKOLÍ: Kežmarok (31 km), Vysoké Tatry (Starý Smokovec - 38 km), Poprad (26 km), Spišský hrad (19 km), Spišské Podhradí (15 km), Spišská Kapitula (15 km), Žehra (19 km), Spišská Nová Ves (10 km), Smižany (14 km), Spišský Štvrtok (12 km).


Nástěnné malby  Stavební vývoj a dějiny chrámu  Hlavní oltář sv.Jakuba st. Apoštola  Oltář Panny Marie Sněžné  Epitafy a mortuaria 

       


PANORAMATICKÉ ZÁBĚRY:
    Chrám sv. Jakuba v Levoči - Hlavný oltár sv.Jakuba st. Apoštola
   
    Chrám sv. Jakuba v Levoči - Organ a Senátorská lavica
   
    Chrám sv. Jakuba v Levoči - Oltár Vir dolorum - Mateja Korvína
   
    Chrám sv. Jakuba v Levoči - Oltár sv.Alžbety Durínskej
   
    Chrám sv. Jakuba v Levoči - Oltár Panny Márie Snežnej
   

Úvodem
   
Nahoru

    Slovensko je všeobecně známé jako země bohatá na rozmanité přírodní krásy a mnohé historické památky, týkající se architektury, malby, plastiky a podobně. Zvláštní postavení v rámci Slovenska má v tomto ohledu region, odpradávna zvaný Spiš. Na jeho území se rozprostírají nejen téměř celé Vysoké Tatry, ale i Slovenský ráj, velká část Levočských vrchů, a také Spišsko-gemerské rudohoří. Zvláštním fenoménem Spiše jsou i obyvatelé - Spišáci, kteří byli v minulosti značně národnostně diferencovaní. K původně žijícím obyvatelům - Slovákům se zde usadilo v 12.-14. století poměrně hodně německých kolonistů. Výsady, které dostali od uherských panovníků, jim umožnily vybudovat neobyčejně hustou síť měst a městeček. Tato centra byla nejen ekonomickými středisky, ale také ohnisky kultury. Horské kraje osídlilo početné ukrajinsko-rusínské obyvatelstvo se svou vlastní kulturou. Na severu, v oblasti Zamaguří, žije obyvatelstvo goralské, hovořící nářečím blízkým polskému jazyku. Šlechta byla v minulosti částečně maďarská. Svůj podíl na kulturním vývoji sehrálo také dosti početné židovské obyvatelstvo se svým svérázným střediskem v Huncovcích. Je samozřejmé, že během století nastávaly změny v národnostním složení. Nastala asimilace, svou úlohu sehrála v minulém století maďarizace, naše století se neslavně prezentovalo téměř úplným zánikem židovského obyvatelstva a po válce také obyvatelstva německé národnosti. Ale na tvorbě kulturních hodnot se spolupodíleli Spišáci pocházející ze všech národnostních skupin, jedni ve větší, jiní v menší míře. Domníváme se, že zde není možné hovořit o kultuře slovenské, ale ani německé nebo maďarské, jako se ještě dnes často uvádí. Jde o kulturní hodnoty dokazující šířku a hloubku lidského genia od středověku podnes.
    Historickou metropolí Spiše, jeho někdejším administrativním, hospodářským a kulturním centrem, je Levoča. Nachází se přibližně uprostřed regionu, na křižovatce významných evropských obchodních cest. Ve středověku jí početné výsady umožnily dostat se mezi popřední evropská města, města s velkorysou urbanistikou, architekturou i kulturním životem. Levoča se zařadila mezi významná města i z hospodářské stránky. Na jedné straně jako středisko řemeslné výroby, jakož i středisko mezinárodního i vnitřního obchodu. Mnoho dokladů svědčících o významném postavení tohoto města se zachovalo dodnes. Patří sem měšťanská architektura, jejíž historické hodnoty se potvrzují až teď, v souvislosti s restaurováním jednotlivých budov. Taktéž sem řadíme architekturu sakrální, udivující rozměry i kvalitou. Její zásluhou byla Levoča v minulosti často nazývaná slovenským Norimberkem. K nejvýznamnějším klenotům patří Chrám sv. Jakuba - městský farský kostel, který obsahuje unikátní sbírku středověkých gotických křídlových oltářů, jejichž část je zahrnuta do dvou národních kulturních památek. Málokdo si uvědomuje, že sbírkou dvanácti gotických oltářů vlastní provenience, stojících většinou na původních místech, se může v Evropě pochválit jen Levoča a Bardějov. Ani největší světové galerie nevlastní takové množství gotických oltářů, přičemž hlavní oltář je nejen dokonalým uměleckým dílem, ale i nejvyšším gotickým oltářem na světě.
    Kromě oltářů má Chrám sv. Jakuba také mnoho epitafů a jiných uměleckých děl. Jeho skutečnou hodnotu zná jen užší okruh milovníků umění, ale ve všeobecnosti není ještě doceněná.

FOTOALBUM
             

Stavební vývoj a dějiny chrámu
   
Nahoru

    Písemné dokumenty o dějinách Levoče se zachovaly jen od poloviny 16. století. Od tohoto období můžeme poměrně přesně sledovat jak stavební vývoj, tak i dějiny kostela. Do té doby jsme odkázaní jen na jednotlivé údaje, na tradici a na výsledky archeologického výzkumu, který byl ale vykonán jen v zákristii a částečně v okolí chrámu. Dosavadní literatura klade vznik nynějšího Kostela sv. Jakuba zhruba do let 1290-1400. Vychází se přitom většinou jen z rozboru architektonických prvků. Je známé, že první písemná zmínka o Levoči je z roku 1249 a že v roce 1271 se stala hlavním městem - civitas capitalis - Společenství spišských Sasů. Z tradice i z archeologického výzkumu víme, že Levoča už předtím měla alespoň dva kostely: Kostel sv. Ducha - románská rotunda z 11. století stojící na místě dnešního minoritského kostela u Košické brány a Kostel sv. Mikuláše nacházející se jižně od dnešního města, vedle lokality nazvané Stará Levoča. Druhý kostel pochází z konce 11. a začátku 12. století a stavebně byl zvětšený ještě v polovině 13. století a v 14., případně 15. století. Na základě dosavadního historického a archeologického výzkumu je možné lokalizovat základy Levoče na dnešní místo a přibližně její současný urbanismus zařadit do období po tatarském vpádu, asi do roku 1245. Když v té době vzniklo město, musel vzniknout také tento farský kostel, protože starý Kostel sv. Ducha se na tomto místě nenacházel. Je jisté, že dnešní zákristie stojí na zdivu z poloviny 13. století. Kolem roku 1270 byla přestavěná. Jelikož se některé její hlavice s románskými motivy opakují také v sanktuáři dnešního kostela, není vyloučeno, že v té době zákristie tvořila součást samostatného původního kostela stojícího na místě dnešní svatyně nebo byla samostatnou kaplí, případně dnešní zákristie tvořila presbytář vlastního kostela. Jisté je, že rozvoj města, hlavně po udělení rozsáhlého práva skladu v roce 1321, si vyžádal stavbu většího a honosnějšího kostela. Podle toho je možné konstatovat, že dnešní Chrám sv. Jakuba byl postaven asi v letech 1330-1350 až 1370. Z tohoto období se totiž zachovaly nástěnné malby, které představují terminus ad quem. Zda byla stavba postavená najednou, nebo na dvě etapy, není podstatné. Důležité je, že v poslední třetině 14. století kostel už stál a že další stavební zásahy tvořily jen přístavby a stavby empor.
    Nejstarší přístavbou je kaple sv. Jiří, umístěná na severní straně kostela. Vznikla asi v roce 1390 jako pohřební kaple košického měšťana Juraje Ulenbacha, který v ní byl v roce 1392 pochován. Vysvěcená byla pravděpodobně v roce 1414.
    Ve druhé polovině 15. století zaznamenala Levoča největší rozmach. V roce 1474 ji navštívil král Matěj Korvín a předpokládá se, že při té příležitosti vznikla jižní předsíň s kaplí umístěnou nad ní, nazývanou korvínovské oratorium. Přibližně v té době byla postavená také severní předsíň, možná na náklady rodiny Turzovců, a západní varhanní empora. Interiér kostela už byl zařízený oltáři a měl i varhany. Na čele hlavní lodě byly umístěny sarkofágy rodiny Turzovců.
    Další velká událost Levoče a také tohoto chrámu nastala v roce 1494, když se setkali čtyři bratři Jagelonci, mezi nimi uherský a polský král. Se svými průvody zde strávili delší dobu. Památkou na toto setkání je lavice umístěná dozadu do střední lodi, a také oltář Panny Marie Sněžné. Krátce potom nastal velký ruch v zařizování kostela. Způsobily ho nejen vynikající ekonomické podmínky města, ale také skutečnost, že město dostalo vysoce vzdělané faráře, na čele s dr. Janem Henckelem, významným humanistou. Vznikaly nové boční oltáře, ale město přitom objednalo také nový hlavní oltář. Kostel dostává nové varhany a vznikají nástěnné malby. V roce 1519 je postavena účelová budova knihovny, tvořící nadstavbu nad severním portálem a na kostele jsou umístěny také nové věžové hodiny. V tomto období přichází do města vynikající řezbář Mistr Pavol z Levoče, který je autorem mnoha výtvarných děl ve městě i v okolí. Dá se říci, že nejvýznamnější díla, která kostel má, vznikla právě v první čtvrtině 16. století. Je to šťastná náhoda, že je zachránili při požárech v letech 1538 a 1550 , a i později. Ani reformace, která ve městě zvítězila v roce 1544, se na zařízení kostela neprojevila. Křídla oltářů zůstala zavřená, a tak nebyl důvod odstraňovat z nich sochy. V roce 1622 se začala stavět nová varhanní empora za severním vchodem a zakrátko dostal kostel i bohatě zdobené varhany, zavěšené na empoře zvenku. Naproti varhanám vznikla dřevěná kazatelna. Je samozřejmé, že kostel byl po celou dobu podle potřeby opravován (krytina, zvony, střecha), jen poškození věže bylo tak závažné, že v polovině 17. století byla pro zvony zvlášť postavená zvonice a věž později rozebrali. V roce 1667 byla stará varhanní empora propojená s novou emporou, tzv. obuvnickým chórem.
    Pro město i kostel byla velmi pohnutým obdobím poslední čtvrtina 17. století. V roce 1674 byl kostel, v rámci rekatolizace, odebrán evangelíkům a katolíci ho začali nanovo zařizovat. Stavovská povstání způsobila, že kostel v průběhu let několikrát změnil majitele, přičemž nejeden původní oltář byl poškozen, případně vyhozen. Odstraněné byly také světské zástavy, brnění, štíty, ostruhy a pod., které byly zavěšené nad hroby. Koncem 17. století někteří faráři umísťovali na prázdná místa po zničených oltářích barokní oltáře. Ani po těchto zásazích v interiéru kostela to nebyl stav konečný, protože v letech 1706-1710 byl kostel rozdělen mezi evangelíky a katolíky. Od roku 1710 zůstal kostel nepřetržitě ve správě katolíků, kteří ho postupně doplňovali dalšími novými oltáři a lavicemi, takže v roce 1731 měl 15 oltářů.
    Velký požár města v roce 1747 vnikl třemi jižními vchody i do kostela, přičemž na zařízení způsobil jen menší škody. Vchody do kostela, potom byly, až na jeden, zazděné. Největším zásahem do interiéru po tomto požáru bylo odstranění turzovských hrobek spřed hlavního oltáře a vydláždění kostela pískovcovou dlažbou. Na konci 18. století byla rozebrána kostelní věž až po úroveň střechy, a začalo se uvažovat o výstavbě nové věže. Došlo k tomu až v letech 1852-1857 a následně byly postaveny boční zadní kaple. V těchto letech poprvé upozornil Václav Merklas svět na hodnotu interiéru levočského chrámu. Identifikován byl také autor hlavního oltáře - byl jím Mistr Pavol z Levoče. Do kostela přibyl novogotický oltář sv.Alžběty s uplatněním původních tabulových maleb z konce 15. století. V letech 1866-1867 byl restaurovány slavné varhany, přičemž byly i přemístěny na své nynější místo. Při této příležitosti byly objevené a restaurované také nástěnné malby na severní stěně a později také v presbytáři. V souvislosti s generálními opravami dostal kostel v sedmdesátých a potom v devadesátých letech 19. století nová barevná okna a v roce 1911 i současnou dlažbu.
    Po vzniku ČSR byla plánovaná větší oprava kostela. Začalo se s ní po roce 1923 po požáru města, kdy shořela střecha kostela. Opravy se prodloužily až do konce třicátých let 20. století.
    Nová generální oprava kostela začala v letech 1948-1949. Byla vyměněná krytina střechy, očištěné sloupy a klenby kostela, byl opraven krov i kamenné články. Původně se počítalo s rekonstrukcí elektroinstalace a se zavedením topení do kostela, také měla být vyměněná dlažba. Proticírkevní opatření státu ale rekonstrukci interiéru kostela znemožnila. Dlouhodobější organizování restaurátorských prací začalo roku 1952. Bratři Kotrbové takto zrestaurovali na náklady státu hlavní oltář. Od tohoto období se právě oni soustavně podíleli na restaurátorských pracích a i jiní restaurátoři byli zapojeni do prací na ostatních oltářích, sochách, tabulových a nástěnných malbách, které byly hrazeny z prostředků farského úřadu a z popudu levočského faráře Štefana Kluberta.
    Další oltáře zrestauroval farář František Dlugoš po roce 1989. Dá se tedy říci, že jsou zrestaurované všechny oltáře, kazatelna i varhany, prakticky celý interiér kostela. Restaurování vnější části kostela daleko přesahuje možnosti farského úřadu. Děje se postupně, s účastí státu, města i různých nadací.

FOTOALBUM
                 

Architektura
   
Nahoru

   1. Hlavní oltář sv.Jakuba s presbytářem (svatyně)
   2. Oltář sv.Jánů
   3. Oltář sv.Anny
   4. Oltář sv.Petra a Pavla
   5. Oltář sv.Mikuláše
   6. Oltář sv.Kateřiny
   7. Oltář Michala Archanděla
   8. Oltář 14 pomocníků v nouzi
   9. Oltář Dobrého pastýře
  10. Intarzovaná lavice Krupeků
  11. Intarzovaná lavice od Gregora, stolaře z Kežmarku
  12. Trojmístná lavice z 15. století
  13. Epitaf Alexia II. Turzy
  14. Oltář Panny Marie Sněžné
  15. Cyklus nástěnných maleb moralit a legendy sv.Doroty
  16. Zákristie
  17. Kaple sv.Jiří
  18. Severní předsíň
  19. Nástěnné malby pod varhanní emporou
  20. Oltář Narození a kaple Narození
  21. Senátorská lavice
  22. Oltář sv.Alžběty a křestní kaple s turzovskými epitafy
  23. Jižní předsíň
  24. Oltář Vánoční predely
  25. Oltářní skříň dvou Marií z Kuriman
  26. Oltář Vir dolorum Matěje Korvína

    Farský Kostel sv. Jakuba v Levoči je důležitým článkem v dějinách slovenské architektury. Uměleckohistorická analýza dokazuje, že touto stavbou přišel na Slovensko vyspělý typ gotické síňové architektury v modifikaci stupňovitého trojlodí, tzn. Pseudobazilikální haly. Mezi střední lodí a bočními loděmi je určitý výškový rozdíl, který je však podstatně menší než mají baziliky. Půdorysová dispozice levočského chrámu působí neobyčejně vyváženým dojmem a taktéž i jeho architektura. Je výsledkem činnosti jedné nebo vícero velice vyspělých stavebních hutí, pravděpodobně ovlivněných architekturou Podunají. Vyváženost architektury, poměrně jednoduché sloupy čtvercového půdorysu i jednoduchá křížová klenba vytvářejí dojem jednoduchosti této stavby. Ve skutečnosti jde o dílo opravdu vyspělé hutě, což dokazuje nejen důsledná práce stavitelů, ale také skutečnost, že tento chrám je postaven podle zásad středověké symboliky čísel, a to je možné obdivovat hlavně na francouzských katedrálách. Trojlodí, symbol nejsvatější Trojice, je běžné i v jiných kostelech. Důležitější je, že klenba chrámu (symbol nebe) spočívá na dvanácti sloupech, tak jako spočívá Církev na dvanácti apoštolech. V latině se význam slov ecclesia - kostel ztotožňuje i se slovem církev. Do chrámu se vcházelo původně přes pět portálů - symbol pěti ran Kristových. Vnitřní rozměry kostela jsou: délka 49,5 m, šířka 22 m a výška střední lodě 19 m. Zásluhou nich patří levočský chrám mezi prostorově největší na Slovensku. Je zajímavé, že přitom je svatyně poměrně malá a také tři přední a poslední klenbová pole jsou užší než tři ve střední části lodí. Může, ale nemusí to mít souvislosti se změnou stavebního plánu v době stavby. Samostatný celek tvoří dnešní zákristie, řešená také jako svatyně mající klenbová pole. Kostel je osvětlený trojdílnými gotickými okny vyplněnými různými geometrickými kružbami, složenými z trojlistů a čtyřlístků. Nad jižním portálem je gotická rozeta. Z dvou hlavních portálů je honosnější jižní, jímž vstupoval do kostela městský magistrát a významné návštěvy. Je bohatě profilovaný a na hlavicích sloupů jsou umístěny maskarony s lidskou a zvířecí podobou, které měly symbolicky zabránit vniknutí nečistých sil do chrámu. Jižní předsíň z druhé poloviny 15. století má zajímavou hvězdicovou klenbu a její žebra byla zvýrazněna malovaným ornamentem. Severní předsíň měla původně trámový strop, ale v první čtvrtině 16. století dostala síťovou klenbu, postavenou pravděpodobně na náklady tehdejšího faráře Jana Henckela. On dal postavit také účelovou budovu knihovny, nacházející se nad vchodem a kaplí sv. Jiří. Předpokládá se, že erb na konzole patří jemu a ne Turzovcům, jimž se původně připisoval. Severní portál má jednodušší profilaci než jižní. Z jeho předsíně vede jednak gotický portál do kaple sv. Jiří a jsou zde také renesanční portály vedoucí k emporám a do knihovny. Hvězdicovou klenbu má i západní empora.
    Nejmladšími přístavbami kostela jsou zadní kaple, stojící po obou stranách věže. Postavili je v letech 1859-1860 a klenby i okna mají pseudogotické.
    Kostelní věž, která musela být koncem 18. století demolovaná skrz svůj špatný stavebně-technický stav, byla nanovo postavená v novogotickém slohu v letech 1852-1858 podle plánů levočského architekta Fridricha Mücka. Práce vedl kamenářský mistr Ludovít Schmidt. Novou střechu a krytinu věž dostala po zničení požárem v roce 1923.

FOTOALBUM
         

Nástěnné malby
   
Nahoru

    Chrám sv. Jakuba v Levoči je známý především svými gotickými tabulovými oltáři. Vedle nich jaksi zanikají nástěnné malby. Kromě toho, že jich je zde celá řada, mnohé z nich jsou i historicky a umělecky cenné. Většina z nich pochází ze 14.-15. století. Ve středověku pomáhaly negramotným obyvatelům města vzdělávat se v oblastech víry a mravů, a tak sehrávaly významnou úlohu v prohlubování křesťanského vědomí a života věřících. V 17. a 18. století ztratily svou funkci a prakticky všechny byly překryté výmalbou kostela, případně novými omítkami. Objevené byly začátkem 60. let minulého století, v době generální opravy kostela a postupně byly zrestaurované.
    Nejstarší nástěnné malby nacházíme v presbytáři za hlavním oltářem. Zachoval se z nich ale jen fragment postav dvou ženců, nacházející se pod novějšími malbami a můžeme ho datovat ještě před rok 1350. Krátce potom dostal presbytář novou výzdobu. Malby se táhnou ve vícerých pásech nad sebou. Spodní pás, asi z roku 1390, přechází celým presbytářem a tvoří ho malby apoštolů střídané s malbami proroků. Apoštolé mají kolem hlavy gloriolu a drží v rukách pásy s větami z Creda - vyznání víry. Pásy s textem mají v rukách i proroci. Výroky na nich jsou analogiemi ze Starého zákona k vyznání víry. Nad nimi, kolem pastofória, jsou malby obsahující v jednom páse nejsvatější Trojici, Narození Krista a Ukřižování s postavou Piláta na boku. Ve středním páse jsou postavy sv. Markéty, Jana Evangelisty, žehnajícího Krista a kněze pozdvihujícího Eucharistii. Po obou stranách těchto světců klečí manželský pár donátorů. Nejvyšší řadu vyplňují postavy sv. Apolonie, Agnesy, Doroty a Barbory. Je pravděpodobné, že všechny tyto malby byly komponovány kolem původního malého pastoforia a výstavbou nového pastoforia v 15. století ztratily částečně svou funkci a zčásti byly překryté. Na oblých příporách jsou postavy Trpícího Krista, sv. Kateřiny, Doroty, Markéty a Barbory, dále sv. Petr a Bůh Otec. Po stranách přípor pokračuje cyklus zobrazující Zmrtvýchvstání, Krista v předpeklí, Nanebevstoupení, Poslední soud a Seslání Ducha svatého. Na jižní stěně je Kristus symbolicky znázorněn jako palmový strom, spod něhož vytéká voda. Jeho plody se krmí jeleni a vodou se pojí beránci. Tyto nástěnné malby byly objeveny v roce 1862 při restaurování pastofória. Restauroval je ale až v letech 1889-1890 z prostředků Spišského dějepisného spolku restaurátor František Storno ze Šoproně.
    Při restaurování hlavního oltáře odkryli bratři Kotrčovi původní výmalbu kamenných článků svatyně a klenby. Klenbu pokrývají čtvercové kazety vyplněné kružbou ze čtyřlístků, se dřevěnou šesticípou hvězdou uprostřed. Také vítězný oblouk je pomalovaný motivem vinné révy, která symbolizuje Krista. Tyto malby byly též zrestaurované a jsou důkazem toho, že i v gotice se kamenné články pokrývaly malbami.
    Klasickým místem pro nástěnné malby v kostelech bývají jejich severní stěny, které nemívaly okna. Také v tomto levočském chrámě byla severní stěna využita na namalování dvou rozsáhlých cyklů mravoučného charakteru. V obou jsou obrazy seřazené do dvou řad a navzájem jsou spojené rámem. Restauroval je také František Storno. Morality v roce 1872 a legendu o sv. Dorotě v roce 1873.
    Křesťanskými mravy se zabývají cykly nad dnešní zákristií: "Sedm skutků milosrdenství" a "Sedm hlavních hříchů". Čtou se zprava doleva. Skutky milosrdenství jsou komponované pro lidi vzdělané, pro měšťany, kteří znali jejich symboliku. Dobrý skutek se vždy děje postavě, kterou symbolizuje Kristus (podle jeho výroku: Cokoliv jste udělali jednomu z těchto mých nejmenších bratrů, mně jste udělali. Matouš, 25, 40). Symbolické je i to, že Kristus je orientovaný k hlavnímu oltáři. Dobré skutky konají muž a žena v měšťanském oblečení. V pozadí jsou měšťanské domy a chrámy, nad nimi se vznášejí andělé, kteří se z jejich skutků těší. Nad každým obrazem je německý nápis hovořící o příslušném skutku. Jde o tyto skutky milosrdenství: zarmoucených utěšovat, pocestných přijímat, hladových krmit, žíznivým dát napít, nahých oblékat, vězně navštěvovat a mrtvé pochovávat. Odměnou za tyto skutky je nebe, symbolizované chrámem. Prezentují vlastně křesťanský sociální program. Spodní řada maleb představuje hlavní hříchy. Opět je páchají dva lidé. Sedí však na zvířeti, které je symbolem příslušného hříchu. Nad nimi se vznášejí čertíci těšící se z jejich zlých skutků a pomáhající jim v tom. Jde o tyto hříchy: Pýcha - postavy se dívají do zrcadel, zda jsou dost hezké; symbol: lev. Lakomost - plní si pokladničku a měšec zlatem, čertíci jim v tom pomáhají výkaly; symbol: ropucha. Smilnění - aktivní je žena lechtající muže; symbol: prase. Neumírněnost v jídle a pití - odulá tvář opitého muže a nenasytnost tlusté ženy; symbol: vlk odnášející si husu. Závist - muž si od závisti trhá vlasy, žena cení zuby; symbol: pes, který kost raději sežere, než by ji dal. Hněv - muž páchá samovraždu, žena vraždí svoje vlastní dítě; symbol: medvěd. Lenivost - postavy jsou tak líné, že se jim nechce ani držet hlavy vzhůru, podepírají jim je polštáře; symbol: osel. Špatné skutky, orientované směrem ven z kostela, končí v tlamě draka, symbolu pekla. Obrazy jsou většinou datované asi do roku 1390. Vznikly pod vlivem české malby 14. století.
    Tak jako je neustále v dějinách aktuální sociální program a morální kodex, je aktuální i otázka svobody myšlení a vyjadřování názoru. Této oblasti velmi naléhavě přizvukuje cyklus legendy o sv. Dorotě, který glorifikuje stálost ve víře a v názoru i přes nejkrutější pronásledování. Dorotě, dceři vysokého římského hodnostáře vyhnaného pro křesťanský světonázor do Kapadocie, je nabízeno manželství a štěstí za cenu, že se zřekne křesťanství. I když ji mučili, svou víru zachovala. Obrazy, které tvoří nejrozsáhlejší cyklus této legendy ve střední Evropě, jsou seřazené ve dvou řadách nad sebou. Horní řada se čte zprava doleva, dolní opačně. Význam obrazů: 1. Dorotin otec Dorus odmítá přijmout pohanství, za což ho císař posílá jako vyhnance do Kapadocie. 2. Dorus s manželkou Theou a dcerami Kristýnou a Kalixtou opouštějí Řím. 3. Narození Doroty. 4. Křest Doroty. 5. Místodržitel Kapadocie Fabrícius se uchází o ruku Doroty s podmínkou, že se stane pohankou. Ona odmítá. 6. Dorotu mučí v kotli s vařícím olejem. 7. Na devět dní je uvězněná. 8. Fabrícius ji opět přemlouvá. 9. Mučení Doroty bičováním a pálením. 10. Dorota prosí Krista o znamení. 11. Při přemlouvání Doroty Fabríciem, aby se klaněla modle na sloupu, modlu shazují andělé. 12. Fabrícius přemlouvá obě Dorotiny sestry. 13. Dorota obrací své sestry ve vězení zpět na křesťanskou víru. 14. Bičování Doroty. 15. Upálení Dorotiných sester. 16. Kat vyvádí Dorotu z vězení. 17. Poslední přemlouvání Doroty Fabríciem. 18. Poprava sv. Doroty. Kristus v podobě dítěte jí přináší v košíčku růže a jablka z rajské zahrady. 19. Dítě přináší růže a jablka písaři místodržitele Teofilovi, který se Dorotě před smrtí vysmíval a žádal jí, aby mu poslala plody z rajské zahrady. 20. Andělé ukládají mrtvé tělo Doroty do hrobu. Legenda byla ve středověku velice rozšířená. Malíř nástěnných maleb pocházel pravděpodobně ze západní části Německa a namaloval je kolem roku 1420.
    V roce 1956 objevili bratři Kotrbové na klenbě pod organovou emporou za severním vchodem zajímavé pozdně renesanční nástěnné malby. Mohly vzniknout po stavbě této empory kolem roku 1625 a obsahují vysloveně světské motivy: alegorické postavy Víry, Naděje, Lásky a Spravedlnosti, erby rodiny Bobestových, uherský a rakouský znak, figury faunů, mořských panen, Neptuna. Najdeme zde zajíčka, arabesky, grotesky, motivy ovoce a pod. Bohatě zastoupený je motiv růže. Takové malby jsou v sakrálním interiéru zvláštností. Kotrbovci je v roce 1956 zrestaurovali.
    Poměrně bohatá na nástěnné malby je i severní předsíň. Bohužel, povětrnostní podmínky a vlhkost stěn na ně působí velice nepříznivě. V roce 1955 objevili Kotrbovci v pravém horním rohu dvě postavy světců, které částečně zakrývá klenba. Jde o sv. Erazma biskupa a o světici s rakem v ruce. Pocházejí z období kolem roku 1410 a jsou považovány za jednu z nejhezčích ukázek krásného slohu v nástěnné malbě na Slovensku. Na té samé stěně, u vchodu do kaple sv. Jiří, je nástěnná malba asi z let 1370-1380, zobrazující Madonu s dítětem, sv. Antona Poustevníka a postavu neznámé světice. Tympanón nad vchodem do kaple sv. Jiří obsahuje malbu Kristus v hrobě, která je datovaná do roku 1515. Přímo v kapli sv. Jiří je jezdecká socha sv. Jiří. Její pozadí tvoří nástěnná malba pravděpodobně z toho samého období.
    Za drobný skvost nástěnného malířství je považována malá skupina Ukřižování za oltářem Matěje Korvína, pocházející přibližně z roku 1380. Po vážném poškození ji v roce 1962 zrestaurovali bratři Kotrbové. Reprezentuje pozdní fázi tzv. měkkého slohu a barevnou kompozicí i kresbou dosahuje vysoký stupeň odhmotnění.
    Při opravě kostela v třicátých letech byla objevena rozsáhlá nástěnná malba v jižní předsíni, představující Poslední soud. Restauroval ji v roce 1935 P. Kern, ale povětrnostní vlivy ji od té doby skoro úplně zničily. Nepomohlo ani restaurování v letech 1969-1971. V současnosti jsou opět pokusy o její záchranu. Jde o monumentální obraz, obsahující mimo jiné bohaté ukázky z každodenního života středověkého člověka, orbu, hostinu a pod. Vznikla pravděpodobně kolem roku 1520.
    Naproti Poslednímu soudu je namalovaný nápis z konce 15. století. Obsahuje údaje o pobytu bratříků na Zelené hoře a o pobytu Jagelovců v Levoči v roce 1494. Vznikl asi v tom období. V roce 1962 ho restaurovali M. Spoločníková a F. Sysel.
    Je třeba zmínit se také o dvou nápisech ze středověku, nacházejících se v místnosti bývalé knihovny. Jeden obsahuje kronikářské záznamy z dějin Levoče, druhý je seznamem levočských farářů. Nejsou zcela zachovalé. V těchto prostorách se nachází také kresba ideální genealogie.

FOTOALBUM
         

Oltáře
   
Nahoru

 1. Hlavní oltář sv.Jakuba st. Apoštola
 2. Oltář sv.Janů
 3. Oltář sv.Anny
 4. Oltář sv.Petra a Pavla
 5. Oltář sv.Mikuláše
 6. Oltář sv.Kateřiny
 7. Oltář sv.Michala Archanděla
 8. Oltář 14 pomocníků v nouzi
 9. Oltář Dobrého pastýře
10. Oltář Panny Marie Sněžné
11. Oltář Narození Pána
12. Oltář Vir dolorum - Matěje Korvína
13. Oltář dvou Marií
14. Oltář Vánoční predely
15. Oltář sv.Alžběty Durínské
16. Oltář Panny Marie Loretánské
17. Oltář sv.Jana Nepomuckého
18. Oltářík sv.Kateřiny z Vyšných Repaš


    Základním zařízením, prostředkem kultu, jsou v každém katolickém kostele oltáře. Ve většině případů stačil jeden oltář pro celý kostel. Ve středověku si však mnohé cechy, spolky, ale i bohatší měšťané dávali stavět vlastní oltáře, na jejichž údržbu obvykle založili základinu. Některé z nich měly i vlastního kněze - altaristu, vlastní majetek, např. polnosti nebo knihovnu. Základ každého oltáře tvoří oltářní stůl - menza - místo, na němž se koná obětování. Protože křesťanské oltáře v počátcích křesťanství často vznikaly na hrobech mučedníků, vžil se zvyk, že v každém oltáři musely být uloženy pozůstatky nějakého světce - relikvie. Prostor mezi oltářním stolem a podlahou zakrývala buď umělecky vyšívaná látka nebo i malované či vyřezávané desky, zvané antipendium. Další součástí gotických oltářů byla tzv. predela, tvořící mezičlánek mezi oltářním stolem a oltářní skříní.
    Hlavní obsahová a výtvarná část oltářů se soustředila na oltářní skříň, ve které se nacházejí sochy světců, scény ze života Krista nebo světců. Na skříň byla připevněna křídla, která se dala zavírat a byla pomalována z jedné, případně obou stran, anebo se z jedné strany vyskytují reliéfy. Oltáře bývaly ve všední den zavřené. Některé oltáře mají ještě zadní, pevná křídla. Oltáře bývaly zakončené nadstavcem, tvořeným obyčejně množstvím fiál. Tehdy se mu říká fiálový štít. Štít umocňoval základní orientaci gotiky - orientaci vertikální. V období gotiky byl řezbář hlavním podnikatelem při výrobě oltářů. Na oltářích totiž převažovala řezbářská díla. Později, v období baroka, se stal hlavním podnikatelem stolař, protože práce řezbářů jen doplňovaly stolařské konstrukce.
    Je třeba si uvědomit, že ve střední Evropě se zachovalo poměrně málo kompletních gotických tabulových oltářů. Zanikly buď v době reformace nebo později musely ustoupit oltářům barokním. V některých případech byly poškozené červotočem, požáry a pod. Často činí v Evropě historikům umění problém ideálně zrekonstruovat některý oltář, který z literatury nebo písemností znají, protože část z něho chybí, některé sochy a tabulové obrazy jsou umístěné v různých muzeích a sbírkách. Proto je skutečně výjimečné, že se v Levoči a v Bardějově zachovalo tolik gotických oltářů, a to většinou na původních místech, pro které byly vytvořeny. Snad za to můžeme poděkovat mírněji probíhající reformě, která nevyústila do obrazoborectví anebo i skutečnosti, že v Levoči tvořili katolickou část obyvatelstva hlavně lidé chudí, kteří neměli prostředky na náhradu starých "nemoderních" oltářů novějšími barokními, jak se to stalo na mnohých jiných místech.
    Bereme-li do úvahy tyto skutečnosti, nemůžeme říci, že by se v Levoči zachoval celý inventář oltářů, tak jak byl ve středověku. Víme, že v Chrámu sv. Jakuba byly v 15.-16. století i oltáře, které už dnes neexistují: oltář sv. Vavřince, sv. Barbory, sv. Kříže, sv. Jiří, nejsvatější Trojice a oltář sv. Hieronyma. Předpokládá se, že všechny v dobrém stavu přečkaly období reformace, ale v době protireformních bojů byly zničeny a nahrazeny některými novějšími oltáři.I po těchto změnách je Chrám sv. Jakuba množstvím a kvalitou svých středověkých oltářů evropskou i světovou raritou.

Hlavní oltář sv.Jakuba st. Apoštola
   
Nahoru

    Je nejvyšším gotickým oltářem na světě. Jeho výška je 18,62 m, což odpovídá 60 levočským stopám, šířka je 20 levočských stop. Zaplňuje prostor svatyně od podlahy až po klenbu. Vznikl v dílně Mistra Pavla z Levoče jako jeho chef d'oeuvres kolem let 1508-1510. Potom delší dobu "stál ve dřevě", teda nepomalovaný a nepozlacený. Dokončen byl v roce 1517.
    Obdivuhodný je nejenom pro své rozměry. Je na něm vidět, že Mistr Pavol dokonale ovládal geometrickou harmonii gotické architektury. Celý je komponovaný podle soustavy kružnic a trojúhelníků, a proto působí neobyčejně vyváženě. Každá věc má své přesně určené místo. Kromě toho mistr úplně geniálně zasadil tento obrovský oltář do prostoru poměrně malého presbytáře, takže se zdá, že oltář s architekturou splývá. Vytváří spolu s ní harmonický celek, dotváří ji. Zvláštností tohoto oltáře je, že se při práci na něm sešlo více vynikajících umělců. Vynikající byl Mistr Pavol, který oltář navrhl, propočítal a zhotovil hlavní sochy. Také jeho tovaryši, kteří vyřezávali velice jemnou ornamentiku či fiály, byli na úrovni. Odborností vynikali i malíři, kteří oltář zlatili - v hlavní části pravým lístkovým zlatem a štít "falešným zlatem", to znamená, že ho postříbřili a stříbro přetřeli průsvitným lakem, který vzbuzuje dojem zlatění. Profesionální úroveň měli také malíři tabulových obrazů.
    Oltář, i když je zasvěcený patronovi města a kostela sv. Jakubovi Apoštolovi, je v podstatě oltářem apoštolů. Oni jsou základem jeho ikonografie, vytvářející uzavřený ikonografický program. Poprvé se s nimi setkáváme v prostoru mezi oltářním stolem a skříní, kde představuje Poslední večeři v okamžiku, kdy Kristus přednáší tragická slova: "Jeden z vás mě zradí".
    Jelikož je scéna podaná už v renesančním duchu, tato tragická slova vnímají jen dva apoštolé: Petr, sedící vedle Krista, a Jidáš, kterému byla slova adresována. Ostatní apoštolé se navzájem baví, jedí a pijí, jakoby se nic nedělo. I to svědčí o genialitě Mistra Pavla, že dokázal pro křesťany tak významnou scénu zasadit decentně do úzadí. Intimitu této jinak veřejné scény ještě zvýrazňuje ornamentika vinné révy, která visí shora jako záclona. Z technického hlediska je zajímavé, že skupiny dvou nebo tří apoštolů vyřezal Mistr Pavol z jediného kusu dřeva.
    Ikonografie apoštolů pokračuje na zavřených křídlech oltáře malbami. Malby jsou dělané podle předloh Lukasa Cranacha a Scheufeleina. Znázorňují Getsemanskou zahradu a Jidášovu zradu, Bičování, Korunování trním, výjev Ejhle člověk (Ecce homo), Krista před Pilátovým soudem, Nesení kříže, Ukřižování a Zmrtvýchvstání.
    Děj dále pokračuje na otevřených křídlech oltáře. Není však podán v malbě, ale reliéfně. Po nesmírně lidsky podané scéně Rozeslání apoštolů do světa, při které Mistr Pavol použil jako předlohu přírody Mariánskou horu vypínající se nad Levočou, zachytává popravu sv. Jakuba v Jeruzalémě, mučení sv. Jana vařením v oleji a jeho vizi při psaní Apokalypsy na ostrově Patmos.
    Všechno vrcholí hlavními sochami v oltářní skříni, které představují Madonu s dítětem v náručí, stojící na půlměsíci s hlavou démona, sv. Jakuba a sv. Jana, už v nebi. Vážnost postavení soch zdůrazňují také jejich rozměry. Madona je vysoká 2,47 m, sv. Jakub 2,32 m a sv. Ján 2,30 m. Madonu představuje překrásná žena v nejzralejším věku. Štíhlost její postavy ještě zdůrazňuje bravurní řasení jejího pláště a splývající dlouhé vlasy. Madoninu korunu nesou dva létající andělé. Ježíšek drží v jedné ruce jablko, druhou žehná. Jemnou, téměř dívčí tvář má i sv. Jan Apoštol, držící v ruce kalich s hadem. Navzdory těmto znakům jsou obě tyto postavy podané trochu manýristicky.
    Hlavní postava, patron kostela sv. Jakub, je podaná jako živý člověk s červenou tváří. Držíc poutnickou hůl v ruce jakoby vykračoval a chtěl něco říci Madoně. V takovém pohybu ho Mistr Pavol zdůraznil bez toho, aby ostatní postavy nějak potlačil do úzadí. Je třeba poznamenat, že i tyto obrovské sochy jsou vytvořeny vždy z jednoho kusu lipového dřeva.
    Protože si výška klenby svatyně vyžadovala vyšší skříň, kterou by nemohly sochy zaplnit, Mistr Pavol nadstavec oltáře zaplnil bohatými fiálami, vimperky a baldachýny, ve kterých jsou malé sošky církevních otců: sv. Augustina, Ambrože, Hieronyma a Řehoře Velkého. Sošky symbolizují, že učení Církve vychází jednak ze zjevení zprostředkovaného apoštoly, ale také z tradice. Apoštolé se na oltáři vyskytují ještě jednou - ve fiálovém štítu. Tyto sochy jsou však podstatně starší než oltář. Většinou se datují asi do roku 1370 a je možné, že byly na původním hlavním oltáři.
    Je skoro neuvěřitelné, že takové obrovské dílo, vyhotovené z hořlavého a škůdci lehce napadnutelného dřeva, přežilo na svém místě téměř 500 let. Přitom víckrát hořel i kostel, nejednou ho ohrožovaly vojny a povstání a vážně ho poškodil červotoč. Opravovaný byl v letech 1654, 1752 a 1861.
    Protože červotoč ho v průběhu let tak narušil, že hrozilo jeho zhroucení, dal ho stát v poválečných letech restaurovat. Tuto zodpovědnou a záslužnou práci vykonali v letech 1952-1954 bratři František, Herman, Karol a Jozef Kotrbovi s kolektivem. Po rozebrání oltáře červotoče zničili plynem cyklón B, následně dřevo petrifikovali napuštěním tekutinou obsahující živice. Odstranili vrchní nánosy malby, celý oltář zrestaurovali a znovu poskládali. Při tomto restaurování byl od svého postavení poprvé rozebrán. Za tuto práci byl kolektiv restaurátorů v roce 1956 vyznamenaný státní cenou.

FOTOALBUM
           
         
         

Oltář sv.Janů
   
Nahoru

    Nejvýznamnějším levočským humanistou byl Dr.Ján Henckel. Studoval na univerzitách ve Vídni, Padově, Benátkách, Boloni a Krakově a v letech 1513-1522 byl levočským farářem. Později se stal královniným zpovědníkem a vratislavským kanovníkem. Dopisoval si s Erazmem Rotterdamským. On byl objednavatelem oltáře sv. Janů, datovaného nápisem do roku 1520. Jeho mistrem je Mistr Pavol z Levoče. Spolu s oltářem sv. Anny je zhotoven v duchu italské renesance. Je důkazem toho, že Pavol z Levoče byl umělcem, který znal umělecké proudy své doby a konzervativnější díla vytvářel jen na přání objednávatelů. Henckel mu dal volnost, a tak Mistr Pavol ukázal, jak hluboko pronikl do podstaty renesančního umění.
    Ztvárnění oltáře a jeho dekorace jsou výsostně renesanční. Na té úrovni je i jeho skladba a umělecká výzdoba. Oltář je věnovaný pěti Janům, což dokazuje nápis na zadní straně jeho pevného křídla: In honorem sanctorum Joannis baptiste, evangeliste, elemoisinarii et chrisosthomi et huius Gersonis, Joannes Henckel anno millesimo 520 posuit (Na čest sv. Jana Křtitele, Evangelistu, Almužníka a Zlatoústého a tohoto Gersona postavil Ján Henckel roku 1520).
    Dva z nich - Jan Křtitel a Jan Evangelista - byli uctívaní v celé Církvi. Na oltáři jsou představení plastikami umístěnými ve skříni. Sv. Jan Almužník a Zlatoústý jsou spíše uctívaní ve východní církvi. Stojí po stranách a jsou zobrazení reliéfně na pohyblivých křídlech. Každý z nich však byl do určité míry průkopníkem víry, nauky, charitativní činnosti a stálosti ve víře.
    Společnost svatých Janů doplňuje jeden nesvatý - Jan Gerson, kancléř pařížské Sorbonny, který žil na přelomu 14. a 15. století. Také on toužil po reformě Církve, bojoval proti deformacím v jejím životě, ale jen v rámci samotné Církve. Proti papežské moci obhajoval moc církevních sněmů. Je možné, že byl vzorem také Janovi Henckelovi, který jeho prostřednictvím, tři roky po vystoupení Martina Lutera, vyjádřil své krédo. Bylo v té době neobvyklé, že člověk nevyhlášený oficiálně za svatého, mohl být zobrazený na oltáři, i když jen na zadní straně křídla.
    Malby na křídlech zhotovil zatím ne celkem přesně identifikovaný umělec s monogramem TH. Představují: Tanec Salome před Herodesem, popravu sv. Jana Křtitele, přinesení jeho hlavy Herodesovi na míse a Kristův křest v Jordánu. Na druhé straně křídel jsou malby: vzkříšení Drusiany sv. Janem Evangelistou, Jan Evangelista s pohárem jedu, zjevení Krista Janovi Evangelistovi a Jan Evangelista klečící před hrobem. Na tomto obraze vidíme také představu, jak měl oltář vypadat.
    Velice hodnotná je část mezi oltářním stolem a skříní (predela) s plastickou skupinou Oplakávání Krista. Uprostřed štítu je umístěná Marie Magdalena, na vrchu sv. Michal Archanděl a po stranách štítu stojí postavy sv. Jiřího a asi sv. Štefana - uherského krále. Zajímavá a na svou dobu vyspělá je i ornamentika oltáře. Tvoří ji akanty, květiny, delfíni, jejichž ocasy jsou zakončené květinami a dětské tvářičky, které však už nepředstavují andělíčky, ale putti.
    Oltář byl opravovaný v letech 1873-1875. V letech 1953-1954 ho zrestaurovali bratři Kotrbové a v roce 1983 hlavní sochy ošetřila M.Spoločníková.

FOTOALBUM
         

Oltář sv.Anny
   
Nahoru

    Je to renesanční oltář, podobný oltáři sv. Janů, jenomže komponovaný o něco jednodušeji. Pochází také z dílny Mistra Pavla a musel vzniknout před rokem 1516, protože z té doby už existuje o něm zmínka.
    Jeho základním motivem je sv. Anna, sedící se svou dcerou Pannou Marií a s vnukem Ježíškem před závěsem, který drží zezadu anděl. Sochy jsou řezané do určité míry plošně, ale působení světla a stínů vyvolává dojem plné plastičnosti. Všechny postavy jsou zobrazeny velice realisticky. Sedí pod baldachýnem, na němž dovádějí dva andílci. Sošky z prostoru mezi oltářním stolem a skříní - pravděpodobně Zvěstování - chybějí. V nadstavci je motiv Kristova křtu v Jordánu.
    Značnou uměleckou úroveň mají malby na křídlech oltáře. Znázorňují sv. Příbuzenství s velice dobře živenými postavami dětí: Eliud, Emerius a Memeria, Zachariáš a Alžběta. V dolní řadě se nachází: Ismeria a Alžběta, Marie Kleofášová s dětmi a Marie Salome s dětmi. Jedno zadní křídlo oltáře chybí. Ornamentika je o něco skromnější než na oltáři sv. Janů, ale skládá se také z rostlinných motivů, akantů a delfínů.
    Oltář restauroval Herman Kotrba v roce 1965 a jeho tabulové obrazy M. Spoločníková v roce 1970-1973.

FOTOALBUM
   

Oltář sv.Petra a Pavla
   
Nahoru

    Pochází z řezbářské dílny, která pracovala v Levoči před příchodem Mistra Pavla. Vznikl asi v letech 1495-1500. Mezi oltářním stolem a oltářní skříní je ve středověku oblíbený motiv "Corpus Domini" Kristus vstávající z hrobu, doprovázený po stranách reliéfy Panny Marie a sv. Jana Evangelisty. V oltářní skříni stojí sochy sv. Petra s klíči v ruce a sv. Pavla s mečem.
    Malby na oltářních křídlech obsahují výjevy z jejich života. Na otevřené straně se nachází sv. Pavel na cestě do Damašku, návštěva sv. Barnabáše u sv. Pavla, obrácení sv. Pavla a sv. Pavel káže v chrámu. Zavřená křídla v horní řadě znázorňují: setkání sv. Pavla se sv. Petrem, kázeň sv. Petra, oba světci před císařem Nerónem a povolání sv. Petra za apoštola. Spodní řadu vyplňují malby: Sv. Pavel u postele starce, sv. Petr a Pavel před věží, poprava sv. Pavla a ukřižování sv. Petra. Obrazy ani oltář ještě nejsou restaurované. Předpokládá se, že na jejich malbě se podílel Mistr Mikuláš z Levoče a jeden malíř z Pavlovy dílny.
    Štíhlý fiálový nadstavec má bohatou figurální výzdobu umístěnou ve třech rovinách nad sebou. Nacházejí se zde sošky: sv. Sebastian, Panna Marie, dva apoštolé bez atributu a sv. Ondřej. Jedna soška chybí. Oltář byl opravovaný v roce 1873 a restaurovaný v roce 1993 odborníky Státních restaurátorských atelierů v Levoči.

FOTOALBUM
   

Oltář sv.Mikuláše
   
Nahoru

    Patří mezi ty oltáře, které jsou přímo datované a zároveň je jedním z oltářů, jež se nezachovaly kompletně a jejichž dnešní podoba neodpovídá celkem původnímu stavu.
    Oltář vznikl v roce 1507 v dílně Mistra Pavla. Z Pavlových rukou pocházejí bravurně řezané sochy sv. Jana Almužníka s holí a měšcem a sv. Leonarda. Střední socha sv. Mikuláše je ale podstatně starší a pochází pravděpodobně z roku 1360-1370. Není jisté, zda byla původně ve farském kostele. Levoča totiž měla i kostel sv. Mikuláše, jižně od dnešního města, který ve středověku zanikl. Je proto možné, že se socha v 15. století dostala do tzv. špitálského kostela a v roce 1507, možná i později, byla zasazena do dnešního oltáře. Víme totiž, že oltář sv. Mikuláše byl v době rekatolizace rozebrán a kolem roku 1702 sloužil v Závadě.
    Dnešní oltář byl sestaven a konsekrován v roce 1731. Při jeho stěhování se fiálový nadstavec zřejmě poškodil, a proto dostal oltář místo něj barokní štít. Také predela mohla být původně součástí jiného oltáře. Zobrazuje 14 pomocníků v nouzi: sv. Jiří, Krištof, Blažej, Egid, Pantaleon, Erazmus, Vít, Dionýz, Cyriak, Achát, Eustach, Kateřina, Barbora a Markéta. Na předních stranách křídel jsou výjevy z legendy o sv. Janovi Almužníkovi: sedíc na trůnu dává chudobným almužnu, po smrti pomáhá vdově vracejíc jí dlužní úpis, který její manžel uhradil; na druhé straně křídel sv. Leonard osvobozuje vězně.
    Zajímavý je obsah spodního obrazu na pravém křídle. Zobrazuje legendu o založení Klosterneuburgu u Vídně. Sv. Leopold s manželkou se dívají z okna hradu. Průvan odnese manželce závoj. Po určité době jde sv. Leopold na lov do podunajských lužních lesů a tam nachází ztracený závoj. Považuje to za znamení, že na tomto místě má založit klášter. Obraz se dostal na tento oltář asi tak, že objednávatelem oltáře mohl být bohatý kupec pocházející z okolí Vídně. V Levoči tehdy tací žili. Jde o jedno z mála vyobrazení této legendy ve středověku. Oltář restaurovali bratři Kotrbové v roce 1955 a v roce 1991 Státní restaurátorské ateliery v Levoči.

FOTOALBUM
     

Oltář sv.Kateřiny
   
Nahoru

    Je jedním z nejstarších zachovaných oltářů kostela. Mezi oltářním stolem a oltářní skříní se nachází triptych patřící mezi nejstarší tabulové malby na Slovensku. Pochází asi z roku 1400 a vyobrazuje Krista trůnícího uprostřed mezi anděly, vpravo Jakubův sen a na levé straně novější výjev sv.Žofie s dcerami: Víra, Naděje a Láska (původní výjev byl odstraněn).
    Obrazy jakoby připomínaly vliv ikonového malířství z východu. V oltářní skříni je nejcennější socha sv. Kateřiny, asi z roku 1460. Ostatní postavy jsou malované: sv. Markéta a sv. Barbora. Oltářní křídla jsou opatřená malovanými trojúhelníkovými štíty. Výjevy na křídlech zepředu zobrazují dišputát sv. Kateřiny, popravu sv. Kateřiny, mučení sv. Kateřiny a její lámání v kole. Ve štítech jsou portréty proroků Samuela a Izaiáše a na zadní straně křídel je Bolestná Panna Marie a Bolestný Kristus.
    Malby restaurovala A. Darolová, sochu H. Kotrba v roce 1961.

FOTOALBUM
     

Oltář sv.Michala Archanděla
   
Nahoru

    Původní oltář, před kterým po zvolení skládal přísahu levočský rychtář, byl v době protireformních bojů zničený. Zůstala z něj jen socha, která byla upravena na sochu sv. Floriána a v této podobě sloužila nejdříve na samostatném oltáři a potom ve štítu Korvínského oltáře.
    V době jeho restaurování restaurátoři zjistili, že nejde o sochu Floriána, ale Michala Archanděla. Zrestaurovali ji a postavili na novější oltář sv. Michala Archanděla, který dal vyhotovit v letech 1719-1731 levočský farář M. Frivaisz. Autora oltářního obrazu neznáme.

FOTOALBUM
 

Oltář 14 pomocníků v nouzi
   
Nahoru

    Skládá se z velkého obrazu v umělecky vyřezávaném rámu, stojícím na menze, ze které byl původní oltář odstraněn v době Tökölyho povstání v roce 1683. Dal ho vyhotovit levočský farář Štefan Györfy v roce 1696 a konsekrovaný byl v roce 1715.
    V roce 1875 byl renovovaný. Obraz obsahuje ty samé svaté, kteří jsou vyobrazeni na predele oltáře sv. Mikuláše.

FOTOALBUM

Oltář Dobrého pastýře
   
Nahoru

    Oltář zaujímá místo oltáře odstraněného v roce 1683. Oltář dal zhotovit farář Štefan Györfy roku 1696 a konsekrovaný byl v roce 1715.
    Oltářní obraz zobrazuje Krista jako Pastýře. Jeho krásný hodnotný rám má na vrchu anděla, původně tam byly umístěné také dvě koruny s českými granáty. Na boční scéně leze zloděj do okna pastevny. Renovovaný byl v roce 1875.

FOTOALBUM

Oltář Panny Marie Sněžné
   
Nahoru

    Patří mezi nejhodnotnější a historicky nejcennější oltáře. Stojí na čelním místě severní lodi. V predele má reliéf Trůnícího Krista a po stranách dva erby: erb Levoče a polskou orlici. Z nich můžeme usoudit, že peníze na stavbu tohoto oltáře dali bratři Jagelonci, když se v roce 1494 sešli v Levoči na tajné poradě. Podle toho se mu někdy říká i oltář třinácti spišských měst.
    Vznikl v levočské řezbářské dílně, která zde pracovala před příchodem Mistra Pavla a ve které vznikl i oltář sv. Petra a Pavla. Mohutnou skříň vyplňuje socha Panny Marie v mírně nadživotní velikosti (180 cm) s korunou na hlavě a Ježíškem v náručí. Její splývající plášť drží dva andělé. Po stranách skříně jsou čtyři sošky světic: Barbory, Doroty, Kateřiny a Markéty. Několik menších soch je také v bohatém fiálovém štítu. Je to Bolestný Kristus mezi dvěma anděly a sv. Jakub Apoštol.
    Ucelený ikonografický program mariologického cyklu mají tabulové obrazy na křídlech. Na otevřené straně je tvořen Zvěstováním, Navštívením Alžběty, Narozením a Klaněním se tří králů. Na zavřené straně jsou výjevy z Obřezání Krista, útěku do Egypta, vraždy Neviňátek, dvanáctiletého Krista v chrámu, ze zjevení se Krista Panně Marii po Zmrtvýchvstání, z Nanebevstoupení Krista, Smrti Panny Marie a z její Korunovace. Autorem maleb byl vynikající malíř. Restauroval je v letech 1872-1873 František Storno v Šoproni, oltářní architekturu tehdy opravil Ludovít Belický. Oltář byl v meziválečném období na výstavě slovenské gotiky v Praze. V letech 1995-1997 ho restaurovali Anna Svetková, Ladislav Székely, Juraj Maták a Štefan Siváň v rámci Státních restaurátorských atelierů v Levoči.

FOTOALBUM
           
 

Oltář Narození Pána
   
Nahoru

    Dne 14. listopadu 1698 se našla v levočské radnici zazděná skupina soch obsahující klečící Madonu, sv. Josefa, tři anděly a dva pastýře. Sochy donesli do kostela a postavili je vedle hlavního oltáře. Šlo o sochy vynikající umělecké úrovně. Později se zjistilo, že jsou dílem Mistra Pavla.
    Pro sochy, představující scénu Narození Krista, dal v roce 1752 zhotovit ostřihomský arcibiskup Mikuláš Csáky barokní oltář, na který se jako na jeviště umístily sochy. Oltář stál dlouho na čele jižní lodi. Madona velmi připomíná Madonu ze slavného oltáře Víta Stwosza z Krakova a i ostatní sochy mají nadprůměrnou uměleckou úroveň.
    Restauroval je v roce 1935 akademický malíř Jordán z Prešova a v roce 1955 bratři Kotrbové, kteří tehdy přenesli celý oltář na jeho dnešní místo v zadní kapli.

FOTOALBUM
     

Oltář Vir dolorum - Matěje Korvína
   
Nahoru

    Stojí u čelní zdi jižní lodě a patří k největším oltářům chrámu. Svůj název - oltář Matěje Korvína - dostal podle toho, že v části mezi oltářním stolem a skříní má erb tohoto panovníka a jeho druhé manželky Beatrice z Neapole. Znamená to, že jde o dar uvedeného panovnického manželského páru městu Levoča. Matěj Korvín navštívil Levoču v roce 1474, přičemž s Beatricí se oženil až v roce 1476. Podle toho, že ve štítu oltáře je socha sv. Ondřeje, je možné, že jde o votivní oltář, kterým si chtěl panovník vyprosit mužského potomka. Oltář se svým chápáním vymyká ostatním levočským oltářům. Má spíše dvorní než měšťanský charakter. Nevíme, zda vznikl v Levoči, anebo sem byl dovezen.
    A protože kolem roku 1480, kdy oltář vznikl, žil v Levoči řezbář jménem Jan, dá se předpokládat, že on je autorem oltáře. Nevíme také, zda jeho dnešní křídla byla jeho původní součástí anebo pocházejí z jiného oltáře, protože jsou o něco menší než oltářní skříň. Také poloha tohoto oltáře v kostele se často měnila. V roce 1700 měl stát v hlavní lodi. Zdá se, že byl také v roce 1683 z chrámu odstraněn a potom dodatečně poskládán, protože ho v roce 1731 konsekrovali. Po jeho stranách byly figury s pašijovým motivem, které však byly v roce 1784 odstraněny.
    Oltář dlouho stál u jižní stěny jižní lodi, proti zazděnému malému portálu. Až po zrestaurování bratry Kotrbovými v letech 1955-1956 byl postaven na dnešní místo. Ve skříni stojí plastika Muže s bolestí ukazujícího své rány a po stranách jsou o něco menší sochy Panny Marie a sv. Jana Evangelisty. Vyskytla se domněnka, zda tváře těchto dvou postav nejsou portréty královského páru. Zdá se, že je tomu skutečně tak. Hlavně na tváři sv. Jana se objevují mnohé rysy Matěje Korvína.
    V jemně vypracovaném nadstavci dominuje monstrance, kterou adorují dva andělé a vrch uzavírá socha sv. Ondřeje. Na levé straně oltáře je menší soška, původně považovaná za králova dvorního šaška. Při restaurování se však našel nápis identifikující plastiku jako proroka Izaiáše.
    Mimořádně umělecky hodnotné jsou malby na oltářních křídlech. Autorem předních maleb je pravděpodobně malíř Mikuláš z Levoče. Zadní malby mají mnoho společného s autorem podobných výjevů na oltáři v Zápolského kapli ve Spišské Kapitule a zdá se, že byly ovlivněny Schongauerem. Přední strana křídel zobrazuje dvojice svatých a světic: sv. Sebastiána a sv. Kryštofa, sv. Jana Křtitele a sv. Jakuba Apoštola, sv. Barboru a sv. Kateřinu, sv. Dorotu a sv. Markétu. Na zavřených křídlech jsou výjevy ze života Panny Marie: Zvěstování, Navštívení, Narození Krista a Klanění se tří králů.

FOTOALBUM
     

Oltář dvou Marií
   
Nahoru

    Jde o skříň oltáře dvou Marií, která se původně nacházela v Kurimanech. Představuje Marie jdoucí ke Kristovu hrobu s voňavkami.
    Pochází z dvacátých let 16. století a zdá se, že autorem plastik je tovaryš z Pavlovy dílny, který u něho pracoval na rouchách. Ty jsou totiž perfektně propracované, zatímco tváře a ruce jsou zvládnuté poměrně primitivně.

FOTOALBUM
 

Oltář Vánoční predely
   
Nahoru

    Před zazděným vchodem jižní stěny stojí oltář, poskládaný z částí několika oltářů. Pozoruhodná je hlavně predela (mezičlánek mezi oltářním stolem a skříní), představující vynikající malbu Klanění se tří králů, ovlivněná malbou podunajské školy. Většinu plochy malby zabírají pohledy do nádherné dunajské krajiny. Pochází z neznámého oltáře.
    V roce 1957 ji zrestauroval František Kotrba. Na ní stojí oltářní skříňka, asi ze začátku 16. století, se čtyřmi sochami z doby kolem roku 1420, představujícími sv. Jakuba st., Jana Evangelistu, Jana Křtitele a sv. Jiří. Ukřižovaný nad nimi je také z té doby. Malby oltářních křídel jsou z mladšího období. Na přední straně zobrazují sv. Hieronyma a Bartoloměje a na zadní Bolestného Krista a Bolestnou Pannu Marii.
    Oltářík, jehož sochy zrestauroval v roce 1961 H.Kotrba a malby A.Darolová, byl tehdy sestaven do jediného celku.

FOTOALBUM
 

Oltář sv.Alžběty Durínské
   
Nahoru

    Je umístěný v zadní křestní kapli jižní lodě. Původní jsou z něj jenom tabulové malby z roku 1493. Pravděpodobně byly určeny na hlavní oltář kostela sv. Alžběty, který stál před levočskými hradbami, ale ze strategických důvodů byl v první polovině 16. století zbořen. Tehdy se obrazy dostaly do farského kostela sv. Jakuba a nějakou dobu tvořily oltář. Později se už nepoužívaly. V roce 1857 je objevil profesor Václav Merklas a podle jeho návrhu pro ně zhotovil levočský tesař Širokovský novogotický oltář. Konsekrován byl v roce 1875.
    Na nynějším místě stál už od dob dokončení této kaple v roce 1861. Peníze na zhotovení oltáře dal spišský biskup Záboyský, proto je na něm umístěn jeho erb. Autorem maleb oltářních křídel zepředu je pravděpodobně Mikuláš z Levoče. Na jedné z předních stran jsou znázorněny události ze života sv. Štefana: jeho zajetí a ukamenování, na druhé straně události ze života sv. Alžběty: zázrak s křížem a ošetřování nemocného. Na zadní straně křídel jsou malby postav sv. Bernarda, Alexia, Hedvigy a Heleny. Uprostřed oltářní skříně je postava sv. Alžběty, vedle ní po stranách stojí sv. Štefan Prvomučedník a sv. Florián. Oltářní obraz restauroval v roce 1937 B. Slánský. Celý oltář je před restaurováním.

FOTOALBUM
           

Oltář Panny Marie Loretánské
   
Nahoru

    Vznikl kolem roku 1700 v barokním slohu. Konsekrován byl v roce 1731.
    Dnes se nachází na korvínském oratoriu.

FOTOALBUM

Oltář sv.Jana Nepomuckého
   
Nahoru

    Barokní oltář koupil levočský farář v roce 1729 od kamaldulů z Červeného Kláštera a postavil ho na severní stěnu, vedle zákristie. Konsekrován byl v roce 1731.
    Problémy s ním nastaly po objevení nástěnných maleb na severní stěně, protože je částečně překrýval. Z tohoto důvodu oltář po generální opravě kostela v roce 1875 už nepostavili na původní místo, ale na nově vybudovanou menzu v kapli sv. Jiří, kde se v neúplné sestavě nachází dodnes.

FOTOALBUM

Oltářík sv.Kateřiny z Vyšných Repaš
   
Nahoru

    Zachránil se při likvidaci Diecézního muzea ve Spišské Kapitule v 50. letech a po jeho restaurování A. Darolovou v letech 1977-1978 byl postaven do kaple sv. Jiří.
    Pochází z let 1510 - 1520. Oltářní skříň obsahuje sochu sv. Kateřiny a na křídlech jsou zepředu obrazy sv. Barbory a Doroty a na zadní straně sv. Apolonie a Otýlie.

FOTOALBUM

Samostatně stojící plastiky
   
Nahoru

    Kromě oltářů je v Chrámu sv. Jakuba celá řada hodnotných soch a jejich skupin, které stojí zvlášť. Je jich tolik, že by vytvořily zajímavou a hodnotnou galerii. Některé z nich byly už při zhotovování komponovány na samostatné působení (kříže, skupiny Ukřižování), jiné byly (nebo mohly být) součástí oltářů. Většina z nich je levočské provenience a odedávna jsou v chrámu sv. Jakuba.
    Ukřižovaný. Patří mezi nejstarší plastiky kostela. Stojí na kříži typu "strom života" před hlavním oltářem. Předpokládá se, že vznikl kolem roku 1350, případně i dříve. Představuje ukřižovaného Krista ještě ne jako vítěze, ale podle starší představy - jako člověka zohyzděného ranami a bolestí. Zdůrazňuje to naturalistické vykreslení krve, rány, poraněná žebra a pod. Jenom rysy tváře jsou už krásné, naznačující vítězství nad smrtí a hříchem. Restaurovala ho v roce 1971 A. Darolová.
    Skupina Ukřižování v severní předsíni. Vytvořil ji neznámy autor v letech 1460-1480. Rysy postav jsou hrubší, jakoby je vypracoval kamenosochař. Naturalistické prvky (krev) jsou zdůrazněny. Skupinu restaurovali bratři Kotrbové v roce 1955.
 
    Skupina Ukřižování na korvínském oratoriu. Nahrazuje Ukřižování, jež je většinou na trámu ve vítězném oblouku. Umístěná je na balustrádě jižní empory kostela zvané korvínské oratorium. Sochy mají nadživotní velikost (180-200 cm) a jsou zhotoveny z lipového dřeva. Datují se do konce 15. století. Předpokládá se, že Ukřižovaný pochází přímo z dílny Mistra Pavla a zároveň tvoří, spolu s tzv. csákyovskou Madonou a sochou sv. Jiří, jeho mistrovské dílo. Ostatní sochy mají jiný rukopis. Na koncích ramen kříže jsou čtyři medailóny symbolizující evangelisty. Skupinu restaurovali roku 1962 bratři Kotrbové.
   
    Skupina Ukřižování, barokní. Nachází se na vnější straně jižní zdi kostela. Stojí na místě, kde je zazděný vchod a chrání ji umělecky kovaná mříž. Kříž byl v roce 1747 obdařen odpustkovou listinou a je věřícími ve velké míře uctíván. Jeho postavení souvisí s jezuitskými misemi v dobách rekatolizace.
    Plastiky sv. Rochuse a Kosmase. Jsou zhotoveny ze dřeva a stojí na sloupech varhanní empory. Jde o svaté ochránce před morem. Pocházejí asi z roku 1500 a mají původní polychromii. V roce 1955 je zrestaurovali bratři Kotrbové.
 
    Jezdecká socha sv. Jiří. Patří mezi nejhodnotnější díla tohoto kostela. S velkou pravděpodobností je dílem Mistra Pavla (jeho mistrovské dílo?) asi z roku 1515. Stojí na původní konzole v rohu kaple sv. Jiří a její pozadí dotvářejí nástěnné malby, které se vážou k legendě o sv. Jiřím. Skupinu tvoří tři samostatné plastiky mající úzký vztah k soše sv. Jiří v kostele ve Spišské Sobotě. V roce 1973 zrestauroval sochy Herman Kotrba.
 
    Pieta. Stojí u sloupu naproti severnímu vchodu do kostela. Pochází z diecézního muzea. Předpokládá se, že jde o práci lidového řezbáře, a proto i datování je neurčité.
   
    Madona z Ulože. Částečně poškozená madona pocházející z Ulože je umístěná v kapli sv. Jiří. Patří k významným dílům raní gotiky na Slovensku a datuje se asi do roku 1350.

FOTOALBUM

Pastoforia
   
Nahoru

    Nejvýznamnějším zařízením každého katolického kostela je svatostánek, v němž se uchovává Svátost oltářní - podle katolické víry tělo Krista. Dnes jsou svatostánky - tabernákula - na oltářích. Ve středověku se Svátost uschovávala v tzv. pastoforiích, které tvořily většinou výklenky ve zdi svatyně za oltářem, nebo měly formu věžiček. Taková pastoforia jsou ve chrámu sv. Jakuba v Levoči tři.
    Nejvýznamnější pastoforium se nachází vlevo od hlavního oltáře. Má tvar věže stojící na nožce ze šestibokého kamene. Jeho výška je 14,6 m. Bohatá dekorace fiál, krabů a pod. je buď z kamene nebo ze štuky. Pastoforium bylo zhotoveno asi v první polovině 15. století a restauroval ho v roce 1863 sochař Josef Faragó.
    Méně známá jsou dvě další pastoforia. Obě jsou umístěna v dnešní zákristii, která byla původně samostatnou kaplí. Jedno z nich, ve formě portálu se třemi věžičkami, je ze 14. století a vzniklo v období, kdy úroveň podlahy kaple byla mnohem nižší než dnes. Donedávna se považovalo za lavabo a vyskytly se domněnky, že je studií pro severní portál farského kostela ve Spišské Nové Vsi. Naproti němu je výše položené štíhlé pastoforium z 15. století.

FOTOALBUM
 

Kazatelna
   
Nahoru

    Je umístněná v zadní části hlavní lodě, protože vznikla v období reformace a v evangelických kostelech mívají kazatelny centrální polohu. Původní kazatelna byla ve přední části hlavní lodě.
    Dnešní kazatelnu vyhotovil v letech 1625-1626 v renesančním slohu stolař Kryštof Kollmitz z Olomouce, který odešel po bitvě na Bílé hoře do exilu a usadil se v Levoči. Sochařskou výzdobu na ní vytvořili Hans Schmit a Pavel Unterbaum. Jejich sochařská práce sice není na vysoké úrovni, ale přesto je kazatelna významným uměleckým dílem svými rozměry, architekturou, ale i ikonografií. Umělec na ní zobrazil genezi křesťanství.
    Celá kazatelna stojí na hlavě Mojžíše, který drží v rukách Desatero - přirozený zákon. Spodní část obsahuje výjevy ze Starého zákona: Abrahámovo obětování, Samsona v táboře Filištínů a zápas Jakuba s andělem - kořeny křesťanství v židovství.
    Na vrchní části jsou čtyři evangelisté a sv. Pavel. Vrchol zdobí socha zmrtvýchvstalého Krista - základu křesťanství. Kazatelnu dal vyhotovit levočský patricij Anton Kramer. Vrchní část kazatelny opravili bratři Kotrbové v roce 1954. V letech 1995-1996 ji restaurovali J. Kuc a L. Krajčírik.

FOTOALBUM
   

Varhany
   
Nahoru

    Levočský chrám měl jedny varhany už v 15. století, později měl přechodně varhany dvoje. Dnešní varhany postavili letech 1624 -1630 krakovský varhanář Hans Hummel, stolař Andrej Hertel z Krakova a sochař Hans Schmit, původem z Dánska, na náklady města a bohatého měšťana Fridricha Pobsta. Hummel se v roce 1630 zabil pádem z lešení, a tak část varhan dokončil polský varhanář Juraj Nitrovský.
    Varhany nebyly na svém dnešním místě. Původně visely mezi dvěma sloupy varhanní empory v severní lodi a byly v té době považovány za nejvýznamnější památku Levoče. Měly 27 registrů a do poloviny 19. století byly největšími varhany v Uhrách. Na dnešní místo byly přemístěné v letech 1865 -1877 firmou salzburského varhanáře Ludwiga Moosera, přičemž pozitiv zůstal na původním místě a celý stroj zevnitř se vyměnil. Dostaly 34 registrů. I tento stroj však v letech 1931-1932 vyměnila známá firma Rieger z Krnova.
    Pozoruhodná je původní varhanní skříň bohatě zdobená ornamenty a sochami. V horní části drží dva grifóni erb Levoče, po stranách jsou troubící andělé. V dolní části se nachází erb rodiny Pobstů. Pozitiv těchto varhan je v současné době nefunkční a nachází se na východní balustrádě varhanní empory. Zachovaly se v něm původní píšťaly.
    Varhany restaurovaly v letech 1997-2000 Státní restaurátorské ateliéry v Levoči - skříň, a P. Franzen a R. Mašlár hudební část.

FOTOALBUM

Křtitelnice
   
Nahoru

    V zadní části jižní lodi před oltářem sv. Alžběty Durínské, v tzv. křestní kapli, stojí bronzová křtitelnice z poslední čtvrtiny 14. století. Má tvar gotického kalichu. Je dílem spišsko-novoveské zvonolejařské dílny.
    Má bohatou výzdobu soustředěnou v horní části do několika pásů rostlinného vzoru. Po obvodu křtitelnice se opakují i výjevy Ukřižování obklopeného čtyřmi bustami pravděpodobně proroků, dále postavy sv.Petra a Pavla.
    Prostřední prstenec je ozdoben bustami 12 proroků.

FOTOALBUM
   

Lavice
   
Nahoru

    Lavice byly ve středověku důležitou součástí chrámů. Hlavně v období reformace měly významnější rodiny rezervovaná svá místa anebo si daly zhotovit vlastní lavice. V Levoči se zachovala část středověkých lavic, z nichž mnohé mají historickou i uměleckou hodnotu.
    Z 15. století se zachovaly dvě lavice. První je tzv. senátorská lavice umístěná celkem vzadu v kostele a tzv. lavice Levočské bílé paní, která je sice podstatně menší, ale je hezčí a více zdobená. Senátorská lavice je datovaná na stuze do roku 1494 a byla pravděpodobně zhotovená pro čtyři bratry rodu Jagelonců, kteří se v tomto roce v Levoči setkali na tajné poradě. Lavice má skutečně čtyři oddíly. Nad každým sedadlem - kromě středního - je ornament jiné květiny. Výzdoba se nezachovala celá. Od roku 1538 používala lavici levočská městská rada. Přední, klekadlová část, je z roku 1615. Obě lavice byly v 60. letech restaurovány.
    Ze 16. století se zachovalo více pozoruhodných lavic. Jedna je u sloupu vedle severního vchodu ve střední lodi. Je bohatě zdobená intarzií. Výjevy na obrazech představují města a chrámy a mají vyspělý renesanční charakter. Podle původního nápisu ji zhotovil kežmarský mistr Gregor, asi na začátku 16. století. Vedle je lavice patřící podle erbu nejbohatší levočské kupecké rodině původem z Krakova, Krupekům. Je datovaná rokem 1542 a má také bohatou intarzii z různých druhů dřeva. Její krása vynikla hlavně po roce 1968, když ji zrestauroval Herman Kotrba.
    Po kostele jsou roztroušeny další lavice anebo jejich části ze 17. století. Většina lavic ale pochází z minulého století. Lavice v zadní části střední lodě byly zhotovené v roce 1845, menší lavice ve přední části lodě v roce 1862.

FOTOALBUM
       

Okna
   
Nahoru

    Kostel je osvětlený velkými trojdílnými gotickými okny s pěknými kružbami nahoře. Umístěné jsou na straně východní, jižní a jedno se nachází i na straně severní. Nevíme, zda byly původně vyplněné uměleckými vitrážemi. Pravděpodobně ne, protože výměna skel je sice v účetních záznamech minulých století vzpomenuta často, ale ani jednou se nezmiňují o barevném skle. Dnešní vitráže jsou z druhé poloviny minulého století. Dalo je zhotovit několik mecénů, jejich výroba ale už byla továrenská. Ikonografie je také víceméně náhodná.
    Když v sedmdesátých letech minulého století probíhaly opravy kostela, měl nad nimi odborný dozor historik umění dr. Ján Vajdovský, tehdejší farář ve Spišských Vlaších. On dal podnět, aby se opravila i okna, která byla tehdy ve velmi špatném stavu. A aby při jejich výrobě uplatnily barevné vitráže. Na jeho podnět objednal tři okna do svatyně spišský biskup Juraj Császka v Innsbrucku ve firmě Tiroler Glasmalerei und Cathedralen-Glashtütte. Okna dodali v roce 1876 a během toho a následujícího roku je namontovali. Zobrazují sv. Štefana, sv. Ladislava a okno za oltářem má jen kazetový vzor.
    Ostatní okna vyrobila firma Eduarda Kratzmanna z Budapešti v roce 1893. Tři z nich zaplatil opět Juraj Császka, už jako kaločský arcibiskup, ostatní uhradila místní fara a farář Celestýn Kompányik. Zobrazují sv. Jiří, sv. Martina, Neposkvrněnou, Sv. Jakuba, sv. Josefa, sv. Jana Evangelistu. V křestní kapli je vyobrazený sv. František Xaverský a za oltářem Panny Marie Sněžné je Božské srdce.
    Okno v kapli Narození zůstalo bez vitráží. Okna byla za války poškozena a opravovali je v letech 1955-1956. Nemají větší uměleckou hodnotu.

FOTOALBUM

Epitafy a mortuaria
   
Nahoru

    Epitafy a mortuaria mají především vysokou uměleckou hodnotu. Na mnohých z nich vyniká malovaný obraz, sochařská výzdoba nebo jsou uměleckým dílem zásluhou architektury a uměleckého řešení. Většina z nich má erby příslušných rodin. Jsou tedy nenahraditelným pramenem šlechtické a měšťanské heraldiky. Prakticky všechny mají nápisy obsahující jméno zesnulého, věk v době úmrtí, datum smrti, ale i tituly, ze kterých se dá vydedukovat jeho společenské postavení. Epitafy nepatří jenom měšťanům, ale i vysoké šlechtě, hlavně Turzovcům, kteří sehrávali v našich dějinách významnou úlohu i jako hodnostáři státu. Nejeden epitaf informuje, odkud příslušná rodina do Levoče přišla anebo čím se zabývala. Časté jsou i citáty z Bible, ale také z básní - což svědčí o kulturní úrovni, ale i o kulturních vlivech. Nápisy jsou většinou latinské, vyskytují se ale také německé, což je třeba považovat za německou jazykovou památku. Většinu epitafů vyhotovili domácí řezbáři a kamenáři. Některé jsou však importem, zhotovené na objednávku a sem dovezené. Proto za pozornost stojí alespoň nejvýznamnější z nich.
    Nejstarší náhrobní kámen se nachází v kapli sv. Jiří, pravděpodobně na svém původním místě. Je z červeného mramoru a patří staviteli této kaple, košickému měšťanovi Jurajovi Ulenbachovi, který zemřel v roce 1392. Kromě kruhopisu obsahuje kámen také jeho erb, štít s obráceným dvojkřížem přeťatým vlnovkou. Klenot na přilbě tvoří sova, německy Eule (Eulenbach, Ulenbach).
    V severní předsíni jsou umístěné dva oblé pohřební štíty - mortuaria. Jeden patří kapitánovi německých landsknechtov Wilhelmovi von Reichenburgovi a je z roku 1538, druhý patří kapitánovi Spišského hradu Krištofovi Pernerovi, který zemřel v roce 1528. Zhotovil ho levočský řezbář a malíř Valentín.
    Nejvýznamnějším rodem, který má současně v kostele nejvíc epitafů a mortuarií, jsou Turzovci. Pocházeli z Betlanovec a v 15.-16. století žili v Levoči. Mnozí z nich se, i když vykonávali různé funkce mimo Levoče, dávali pochovávat v Chrámu sv. Jakuba, kde měli ve střední lodi před hlavním oltářem krypty a sarkofágy. Ty byly na příkaz města v roce 1753 zlikvidované, přičemž se z hrobů vybralo množství krásných šperků. Prodaly se i rakve vyrobené z cínu, mědi či stříbra. Náhrobní kameny se dostaly přibližně tam, kde jsou dodnes, do zadní křestní kaple. Některé jsou umístěny jinde. Na vnější straně jižní lodi se nachází nejstarší turzovský epitaf z červeného mramoru, datovaný asi do druhé poloviny 15. století. Ve křestní kapli je více turzovských epitafů s erbem, ale i s postavou zemřelého. Nejstarším je epitaf Jana l. Turzu, důlního odborníka a krakovského měšťana, který zemřel v roce 1508. Dalším je epitaf Jana II. Turzu, hlavního župana Spiše, zesnulého roku 1558. Umělecky nejhodnotnější je epitaf Alexia l. Turzy nacházející se v křestní kapli. Alexius byl majitelem dolů a finančníkem, nakonec zastával vysoký úřad královského taverníka a také královského soudce. Epitaf je nádhernou ukázkou německé renesance a vznikl pravděpodobně v Augsburgu. Je z bílého mramoru a zobrazuje kříž, pod nímž klečí on s manželkou a třemi dcerami. Zemřel v roce 1543. Velice hodnotný je i epitaf Alexia II. Turzy z roku 1594. Je umístěný v hlavní lodi kostela u čtvrtého pilíře. Představuje klečící postavu nebohého, která dostává duši - dítě - od Boha. V dolní části epitafu je mrtvé tělo Turzy, ze kterého duše v podobě dítěte vychází. Ve štítu nad epitafem jsou dva delfíni, typičtí pro Levoču. Mramorový epitaf i dřevěné mortuárium má ve křestní kapli hlavní župan Spiše a Šariše Kryštof III. Turzo, který zemřel v roce 1614. Ten samý epitaf, ale na vyšší umělecké úrovni, má hlavní župan Spiše a palatin Stanislav Turzo. Epitaf vyrobil sochař ze Spišských Vlach Hans Weinhardt v roce 1626. Je to zároveň poslední turzovský epitaf v levočském kostele, protože rod Turzovců krátce potom vymřel.
    Z historického hlediska je nejhodnotnější v kostele epitaf, který vyhotovil kamenář a zedník Martin Urbanovitz své manželce Margitě, vnučce Mistra Pavla z Levoče v roce 1621. Právě z jeho nápisu se dozvídáme, že autorem hlavního oltáře v Levoči byl Mistr Pavol. Epitaf byl původně umístěn na vnější zdi jižní předsíně kostela, ale protože se vlivem povětrnostních podmínek dost poškodil, byl v letech 1989-1990 zrestaurován a částečně umístěn dovnitř do kostela. Kopie je v místnosti na přízemí zvonice.
    Vedle oltáře Panny Marie Sněžné, u vchodu do zákristie, stojí dva mramorové epitafy. Ten jednodušší z roku 1593 patří obchodníkovi mezinárodního významu Gregorovi Tribelovi "de Jarisch in Ivanovics". Druhý, honosnější, z roku 1612 má vícero plastik z alabastru. Patří významnému důlnímu odborníkovi Antonovi Rhaelovi z bavorského města Schrobenhausen, předkovi Rollovců, podle nichž je pojmenována Rolová Huta.
    Na druhém sloupu lodi je upevněný kamenný epitaf Juraje Engelharta s erbem z roku 1598. Nad severním vchodem do kostela zevnitř vidíme krásné zdobené mortuárium z roku 1649 s erbem známého mecenáše kostela Fridricha Pobsta, který dal postavit organ i kazatelnu. Podobné mortuárium s erbem, ale celé pozlacené, je i na varhanní empoře naproti kazatelně. Patří známému obchodníkovi Jeremiasovi Ammanovi.
    V zadní části severní lodi najdeme jednoduchý epitaf Matouše Rompauera z roku 1640. Prostor zadní kaple severní lodi se využil na zavěšení vícero dřevěných epitafů, které předtím visely na různých místech v kostele. Na dvou jsou reliéfy - Nanebevstoupení na epitafu obchodníka Jana Schwaba z roku 1670 a Poslední soud na epitafu Matěje Gosnovicera z roku 1669; Na dalších dvou jsou hodnotné obrazy - Vzkříšení Lazara a Narození (Narození na epitafu senátora města Juraje Girschnera z roku 1672).
    Křestní kaple v jižní boční lodi je přeplněná epitafy a pohřebními štíty. Dominují památky na rod Turzovců. Kromě toho jsou zde ale také epitafy s hodnotnými obrazy, např. Jakubův sen na epitafu Juraje Buchwalda z roku 1602, Poslední soud na epitafu senátora Vavřince Greffa z roku 1609, další dva na protilehlé stěně jsou na motivy Getsemanské zahrady a Jidášovy zrady.
    Vícero významných epitafů se nachází i v jižní lodi. Úplně největší epitaf kostela je u křestní kaple a patří Janovi Wolfovi, kterého přepadli zbojníci cestou do Prešova, když tam nesl městské peníze a po návratu domů zranění podlehl. Epitaf je z roku 1625 a obsahuje motiv Kristus v hrobě. Vedle vchodu je kamenný epitaf Daniela Putischera z roku 1652 s erbem, z druhé strany vchodu pěkný epitaf s reliéfem Vzkříšení Lazara, patřící Mikuláši Hainovi, otci známého levočského kronikáře, z roku 1659. Následuje epitaf levočského evangelického faráře Hioba Zablera s reliéfem zobrazujícím Vzkříšení dívky z roku 1663, vyrobený pro jeho manželku.
    K nejbohatším levočským rodinám patřili Langovi, kteří se přiženili i do zámožných levočských kupeckých rodin. O jejich zámožnosti svědčí také dva honosné epitafy z černého mramoru doplněné alabastrovými sochami, nacházející se celkem vpředu v jižní lodi, u oltáře sv. Anny a sv. Janů. Na epitafu Krištofa Langa z Krakova je ústředním motivem kříž, zatímco hlavní plochu epitafu Jana Langa vyplňuje nápis. Druhý epitaf je z roku 1639. Při jeho osazování se muselo demontovat zadní pevné křídlo oltáře sv. Anny, které se i kvůli tomu mezičasem ztratilo.
    Víceré epitafy jsou umístěny také z vnější strany kostela. Mnohé z nich jsou však v důsledku povětrnostních vlivů už nečitelné. V roce 1988 byl restaurován epitaf Michala Eicklera z roku 1629 a na jeho místě, západní zdi jižní předsíně, je jeho kopie.

FOTOALBUM
             
             
       

Památky uměleckého řemesla
   
Nahoru

    Umělecké řemeslo se uplatnilo téměř u všech památek, se kterými jsme se dosud obeznámili: v architektuře, u oltářů, epitafů atd. Kromě toho je ale v Chrámu sv. Jakuba mnoho menších výrobků uměleckých řemeslníků, které není možné zařadit do předcházejících kapitol. To však nesnižuje jejich hodnotu. Návštěvník si jich většinou nevšimne, čímž se sám ochuzuje. Chceme poukázat alespoň na nejvýznamnější z nich.
    Samostatná kapitola prezentuje lavice, které jsou vysloveně umělecko-řemeslnými pracemi. Je však potřebné poukázat i na některé další hodnotné práce ze dřeva. Jde především o menší renesanční dvířka vedoucí ze severní předsíně do bývalé knihovny. Zdobí je jednoduchá, ale umělecky velice hodnotná intarzie. V zákristii se nachází skříň zhotovená Olafem Engelholmem kolem roku 1690. Má točené sloupy a jsou na ní uplatněné i jiné barokní výzdobné motivy. Patří sem také dnešní vstupní brány do kostela. Nejsou sice velkým uměleckým dílem, ale slouží už po mnohá desetiletí. Vyhotovil je stolař Alexander Greisinger roku 1876.
    Významné jsou práce uměleckých kováčů. Mezi nejhodnotnější řadíme kovanou bránu vedoucí do kaple sv. Jiří ze severní předsíně. Celá plocha brány je přinýtovanými širšími pruhy rozdělená na menší čtverce, které vyplňuje plasticky tepaný kruh se soustředně umístěnou růžicí a hvězdou. Vrcholem jejího kovářského umění je kované klepadlo uchycené ve tlamě stylizovaného draka. Datování brány je různé. Pohybuje se od stavby kaple koncem 14. století až do roku 1515, kdy už musela být hotová.
    Ve chrámu se nachází mnoho mříží, které oddělují západní kaple od kostela nebo mají jiné funkce. Jde o renesanční mříže, které původně možná tvořily ohradu turzovských hrobek umístěných uprostřed kostela. Méně kvalitní mříž má vchod do původní zákristie, vedle oltáře Matěje Korvína. Opatřená je však umělecky cenným držadlem ze železa.
    Nejvyšší kvality dosahuje umělecké řemeslo v pracích zlatníků. Chrámový poklad jich obsahuje celou řadu a pocházejí z období od 14. do 20. století. Nejznámější je staré ciborium datované od 14. do začátku 16. století, patřící původně kostelu malomocných. Nacházejí se zde umělecky vyhotovené kalichy, ciboria, pacifikále, relikviáře. Převládají práce z období gotiky, ale umělecky nejpřitažlivější jsou práce levočského zlatníka Jana Szilassyho, který zde působil kolem poloviny 18. století. Typickým znakem jeho práce jsou medailóny z emailu, zdobící mnohá jeho díla. V Levoči se nachází více jeho kalichů a je i autorem tří překrásných monstrancí. Do chrámového pokladu jsou ale zahrnuté i jiné práce z kovu. Mosazná litá konvice na lavabo datovaná do začátku 15. století a celá řada kadidelnic, navikul, kovových ampulek a džbánů pocházejících převážně z období baroka a klasicismu. Patří sem také mnohé kovové, ale i dřevěné svícny, které se už dnes nepoužívají.
    Památky z textilu nebyly ještě z historického hlediska definitivně vyhodnoceny. Nejstarší a nejcennější ornáty z Chrámu sv. Jakuba jsou umístěny ve Spišském muzeu. V kapli Narození jsou vitríny s ukázkami novějších bohoslužebných rouch. Jejich umělecká hodnota spočívá v tom, že ozdoby jsou vyšívané ručně, často zlatými a stříbrnými nitěmi. Mnohé z nich pocházejí z období baroka anebo klasicismu.

FOTOALBUM
   

Závěrem
   
Nahoru

    Chrám sv. Jakuba v Levoči je živým farským kostelem. Na jeho provoz přispívají věřící a z jejich příspěvků, darů a sbírek byly restaurovány téměř všechny památky v interiéru, i když po II. vatikánském koncilu se už některé nevyužívají na bohoslužebné účely. Majitel i uživatelé si však uvědomují, že jde o jedinečný a neopakovatelný doklad kultury a kulturnosti našeho národa i všech národností, které se na tvorbě a udržení těchto památek spolupodílely. Jsme si vědomi, že jde o součást - a ne bezvýznamnou - evropské i světové kultury, o doklad přínosu křesťanství pro evropskou kulturu. Vítaný je každý návštěvník, který má upřímný zájem o hodnoty lidského ducha i práce lidských rukou. Snahou je obohatit návštěvníka o estetický zážitek, ale také o poznatky z oblasti estetiky a kultury a přispět tím k estetické, ale i morální a kulturní výchově, k upevnění národního sebevědomí a národní hrdosti.
    Od návštěvníků - s jakýmkoliv vyznáním nebo bez vyznání - se očekává respektování posvátnosti chrámového prostoru. Tak je tomu všude na světě, proč by tomu tak nemohlo být i u nás.
    Respektování práv druhého, vzájemná úcta a tolerance, by přece měly být vizitkou dnešního kulturního člověka.

FOTOALBUM
         
     


Toto je moje stránka věnovaná Chrámu sv.Jakuba v Levoči,
kterou Vás zároveň zvu na návštěvu této vzácné historické památky.
Vítejte.
Rudolf Kukura

    Autoři | Pravidla a ceník | Webmaster    
Předpověď počasí | Orientační ceny na Slovensku

Spiš | Gemer | Liptov | Horehroní | Slovenský ráj | Vysoké Tatry | Nízké Tatry | Belianské Tatry
Pieniny | Spišský hrad | Chrám sv.Jakuba | hrad Ľubovňa | Krásna Hôrka | AquaCity | Bešeňová | Tatralandia | Vrbov | Vyšné Ružbachy

Všechny práva na reprodukci a ukládání do databáz, šíření elektronickou cestou je podmíněné písemným souhlasem autorů ©.
Stránky si můžete vytisknout pro svou osobní potřebu, nesmíte je však žádným způsobem kopírovat.